PAMÁTNÍK VLADIMÍRA PRECLÍKA

SVĚTELNÁ STUDIE PAMÁTNÍKU:

           

           1                           2                          3                          4                           5                         6

1 - NÁVRAT STARÝCH BOHŮ, Daniel Klose, buk

2 - ZAZÁŘIT A ODEJÍT, Václav Kyselka, topol černý

3 - SOCHAŘŮV SKICÁK, Jiří Marek, jasan

4 - SLOUP, David Medek, jasan

5 - VĚŽ, Tomáš Medek, modřín

6 - KŘESŤANEM V POSLEDNÍ CHVÍLI, Miroslava Špačková, jasan

 

PRECLÍKOVY DĚTI

Když mě Vladimír Preclík jednoho podzimního dne roku 2003 pozval na návštěvu mezi sochy na vrch sv. Gotharda v Hořicích, netušila jsem, že v tamní galerii pod širým nebem, kde jsou k vidění sochy z dnes už slavného mezinárodního sympozia, jsou také díla jeho žáků - Daniela Klose a Jiřího Marka. Oba jsem poznala osobně až o pár let později, v době, kdy jsme spolu s Vladimírem Preclíkem připravovali novodobou křížovou cestu na Kuksu.

Ale zpět k tomu podzimnímu odpoledni. Už ani nevím proč, najednou ze mne vypadla otázka: „Proč vlastně nemáte děti?“ Snad se mi zdálo nespravedlivé, že člověk tak tvořivý, obdařený úžasnou trpělivostí a pedagogickými vlohami, nemá, komu by předal svůj talent. Moje zvědavost ho nezaskočila. Neurazil se, právě naopak. Vyprávěl o existenčních strastech začínajícího sochaře, o posedlosti uměním, o chorobách, které jen tak tak přežil, a také o čase. O čase, který prošel kolem něj a jeho ženy, sochařky Zdeny Fibichové, tak rychle, že už ho nešlo vrátit. Pak se na chvíli odmlčel a dodal: „Ale já přece děti mám! Jsou to moje sochy!“

Který umělec by si v koutku duše nepřál, aby jej dílo přežilo? Jenže… byla to skutečně vyčerpávající odpověď? Každý student, který prošel jeho ateliérem, jím byl zasažen. Stejně jako kdysi Vladimíra Preclíka šťastně ovlivnil Josef Wagner, profesor na pražské UMPRUM, tak se i on trvale zapsal do paměti svých žáků.

Byl přísný i laskavý, náročný v profesi, ale i s citem a pochopením pro jejich životní trable. Těšil ho upřímný zájem mladých lidí a na jejich dychtivé otázky reagoval svou typickou větou: „Hned vysvětlím…“ Vladimír Preclík měl všechny vlastnosti dobrého pedagoga - i dobrého otce. Zapaloval, budil důvěru i respekt. Nechyběla mu moudrost venkovského filozofa, ani skepse náročného intelektuála. I proto ho studenti milovali.

Pravdivost těchto slov potvrzuje mimo jiné soubor plastik „Památník Vladimíru Preclíkovi“, který od roku 2009 dotváří prostor zámeckého parku v Prostějově. Z úcty ke svému profesoru jej během 8. ročníku Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové vytvořili jeho studenti, mezi nimi také akad. sochař Jiří Marek:

“Jeho mimořádnost spočívala i v tom, že respektoval individuálnost každého z nás, což je zřejmé i z výsledku sympozia. Vzniklé sochy jeho žáků jsou hodně rozdílné, protože každý z nás šel a jde svou cestou. ´Precla´ tomu říkal barva talentu a nesnažil se z nás udělat ´malé Preclíky´, což není zcela obvyklé. My jsme s ním na škole prožili šest let, většina z nás mnohem víc, ať již dříve, či později. Věřím, že v každém z nás se nějak podepsal a loňské sympozium bylo mimořádnou příležitostí setkat se po dlouhé době se spolužáky a opět (jako ve škole) pracovat společně.“

Říká se, že existuje dvojí nesmrtelnost. Ta jedna, obsažená v samotném díle umělce, ta druhá – a možná stejně podstatná – v srdci těch, které dotyčný ovlivnil a kteří ho milovali. Je-li tomu tak, pak byly Vladimíru Preclíkovi dopřány obě.

Lenka Jaklová

(autorka knižního rozhovoru s Vladimírem Preclíkem „Sochařům se netleská“, Gallery 2006)

 

Mezinárodní sochařské sympozium Hany Wichterlové tentokrát v domácím provede­ní

V obecném spektru české populace je Prostějov vnímán nejspíše jako rodiště Jiřího Wolkera a místo výroby populárního alkoholu. Jde však o jedno z mála vět­ších měst na našem území, jejichž výrazně český charakter byl politicky definován již koncem devatenáctého století a která se stala výkladní skříní dynamického podnikatelského boomu v době první republiky. Zmíněné ambice město zhodnoti­lo řadou pozoruhodných realizací. Kotěrovým Národním domem, patřícím ke kle­notům české secesse, okázalou budovou radnice, velkorysou úpravou centrálního náměstí z dílny Jindřicha Kumpošta a desítkami vynikajících eklektických i funk­cionalistických staveb. Současná podoba města sice postrádá podmanivou atmosfé­ru rozsáhlé židovské čtvrti, o jejíž likvidaci se zasloužil holocaust a krajně necitlivá sanace centra v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Přesto ve městě najdeme mnoho míst, v nichž se nostalgicky vzrušivá minulost organicky prolíná s rytmem i ambicemi současného života.
V roce 2002 si prostějovští připomněli 95. výročí existence jejich nejvýznamnější památky moderní doby Národního domu. Rok předtím bylo v jeho zahradě pokáceno osm usýchajících lip a vznikl nápad, jak dát mrtvému materiálu nový smysl a veskr­ze živoucí funkci. Tento akt rozhodl nejen o materiálové determinaci prostějovských sympozií, ale i o jejich existenci.
Již první ročník Mezinárodního sochařského sympozia v Prostějově (3. – 24.8.2002) byl místní veřejností vřele přijat. Smetanovy sady, jejichž prostor zásadně vymezují budovy Národního domu a renesančního zámku na protilehlých stranách, lemované v pro­táhlé linii směrem k městskému centru dochovanými zbytky středověkých hradeb, tak každoročně ožívají rytmem sochařské dělnosti, labyrintem jazyků i družnou přátelskou atmosférou. Tedy atributy, které jsou duší každé takové akce. V průběhu předchozích sedmi ročníků zde vzniklo 53 převážně monumentálních artefaktů od 46 sochařů ze sedmnácti zemí, z nichž některé našly umístění i v jiných částech města. Určitým specifikem sympozia je výběr autorů, zaměřený na sochaře mladší generace a zahraniční umělce ze zemí, jejichž kultura není českému publiku příliš známá. V roce 2004začala akce fungovat pod názvem Mezinárodní sochařské sympozium Hany Wichterlové, prostějovské rodačky a první dámy české sochařské avantgardy, jejíž umělecké i lidské osudy mimořádně souzní nejen s vývojovou linií našeho umění, ale i s poválečnou situací rodného města.
Od prvního ročníku do své náhlé smrti byl hlavním uměleckým komisařem prostějovských sympozií profesor Vladimír Preclík, vynikající představitel českého sochařství druhé poloviny dvacátého století a zakladatel tradice mezinárodních sochařských setkání na území České republiky, která byla brutálně přerušena komunistickou normalizací. Z tohoto důvodu byla letošní akce komponována jako homage tomu­to sochaři, jejíž cílem bylo zhmotnit umělcův odkaz formou trvalé připomínky jeho prostějovského angažmá vybudováním památníku Vladimíra Preclíka.
Manažer sympozia Miroslav Švancara se proto obrátil na okruh studentů jeho sochařského ateliéru na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT, který Preclík vedl v letech 1992 - 1998. Velmi šťastně vybral sochaře, kteří v jeho ateliéru absolvo­vali celé studium. Prvně ve své dosavadní historii se akce stala ryze domácí záleži­tostí. Ve svém důsledku však mimořádně koherentní, která v mnoha ohledech mapo­vala nejen individuální umělecké programy aktérů, ale i socioprofesní podmínky jedné sochařské generace.
Zadání ze strany pořadatelů umožňovalo vytvořit dřevěnou skulpturu v rámci vlastního uměleckého výrazu. Jediným vymezujícím prvkem bylo vertikální pojetí sochy, které sledovalo její integraci v rámci koncepčního pojetí zmíněného památní­ku na Skálově náměstí v centrální městské zóně, jehož ideovým řešitelem byl architekt Zdeněk Beran.
Pokusme se přiblížit rozhodně zajímavé výsledky práce účastníků letošního sym­pozia, které se konalo ve Smetanových sadech v termínu 25.7. – 8.8.2009.
Daniel Klose (1973), který pedagogicky působí na umělecké škole v Opavě, si vybral pro svoji práci Návrat bohů bukové dřevo. Materiál, který koresponduje s jeho skulptivním naturelem. V rámci letošního sympozia se projevil jako sochař, vníma­jící disciplínu v její primárně prostorové podstatě. Hmotový rozvrh jeho vertikální kompozice svědčí o citlivém vnímání materiálu i schopnosti pracovat s monumen­tálním výrazem. Zdá se však, že byl podmínkami zadání příliš svázán a nemohl naplno rozvinout své talentové předpoklady. Zvolené téma není v jeho sochařském programu žádnou léčkou na vnímatele, nýbrž upřímným a volným ozvukem barokní tradice českého sochařství, přetavené vlivy moderny i současnými tendencemi znělé tvarové struktury.
Práce brněnského Václava Kyselky (1975) sleduje velmi podobné obsahové aspekty. Volně rozvíjí motiv barokní spirály, jejíž vnější a vnitřní povrch kontrastně pojed­nává způsobem zpracování materiálu i barvou. Důsledně sleduje princip otevřené skulptury a barevným odlišením dosahuje mimořádně působivého efektu nejen este­tické, ale i spirituální povahy. Kyselkovo dílo Zazářit a odejít, je rozhodně jedním z pozoruhodných a zřetelně tematických výkonů letošního sympozia.
Jiří Marek     (1972) beze zbytku zhodnotil skulptivní dikci brněnské provenience, jejímž výrazným představitelem byl jeho stejnojmenný dědeček. V žádném přípa­dě však nejde o rodinnou reminescenci. Individuální dispozice sochaře je zjevná v hmotově pevném rozvrhu i práci s tvary, odkazujícími na reálnou optickou zku­šenost. Zmíněné “markovství” tušíme spíše ve velkorysém rozvrhu hmot a pádném přednesu. Svoji sochu nazval Sochařův skicák, tedy způsobem, příznačným pro hle­dání tvůrčího záměru. Výsledek však nasvědčuje, že jde o dobře promyšlenou, pev­nou sochařskou kompozici.
Dvojčata David a Tomáš Medkovi (1969) předvedla vzácně konsekventní výkony, opírající se o aktuální vnímání doby jako otevřené struktury multikulturní povahy, těhotné relativitou hodnot.
David, působící na Katedře výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci, pracoval s významovými aspekty optické informace. Svůj Sloup pojednal nápaditou a barevně zvýrazněnou multiplikací trojúhelníkového tvaru, který evokuje Kyselovou malířskou výzdobou salonků Národního domu v Prostějově a současně koresponduje s jeho vlast­ním tvůrčím programem, opřeným o významové principy ornamentálních forem a tiskátek, jako hravých medií, jejichž strukturální aplikací vytváří nové estetické i významové celky.
Tomáš, který je asistentem oboru sochařství na brněnské FaVUT, vytvořil na sym­poziu geometricky určenou vertikální kompozici Věž, sestávající ze stovek tvarově stej­ných segmentů, opisujících kruhový půdorys. Jejich fixováním na válcovou osnovu vytvořil esteticky účinný vzdušný celek, provokující k zamyšlení nad unifikovaně konzumní současností.
Miroslava Špačková (1973) nazvala svůj sloup Křesťanem v poslední chvíli. K poně­kud literárnímu názvu ji inspiroval novinový článek o Vladimíru Preclíkovi, který vyšel po jeho smrti. Skulptura má tvar svíce, jejíž vnitřní hmota je vybrána. Dovnitř geometricky definovaného tvaru vsadila velmi působivou a velkoryse tvarovanou modrou barokní vlnovku, symbolizující řeku života, ukončenou na obou stranách zlacenými hroty, které skulpturu esteticky zhodnocují a výrazně zobecňují její obsahovou interpretaci. Spontánní kreativita nápadu Špačkové také skvěle korespon­duje se secesním tvaroslovím Národního domu, tušeným geniem loci prostějovských sympozií.
Většina absolventů sochařské školy Vladimíra Preclíka se letos v Prostějově sešla po jedenácti letech, v jejichž průběhu přirozeně uzrály jejich umělecké programy. Zdá se však, že dělný a přátelský odér školního ateliéru a respekt k osobnosti peda­goga čas z jejich myslí neodvál. Památník Vladimíra Preclíka byl slavnostně odha­len 8. srpna 2009.
Příští ročník prostějovského sympozia proběhne opět v mezinárodním obsaze­ní. Letošní výjimka však byla mimořádně cenná. Vstřícnost vedení města, které sympozium pořádá, pracovní nasazení a profesionalita manažera sympozia Miroslava Švancary jsou zárukou toho, že se akce stane trvalkou v itineráři významných uměleckých projektů na území České republiky a město vyhledávanou destinací pro milovníky dobré sochařiny.
Jiří Hastík

 

PhDr. Jiří Hastík, malíř, grafik, výtvarný teoretik a kurátor. Předseda výtvarné rady Unie výtvarných umění Olomoucka, odborný konzultant Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové v Prostějově. Žije a pracuje ve Vídni a Olomouci.  

 

Zpět